Kdo jsem a co vám můžu předat

Ahoj, protože se s vámi budu dělit na tomto blogu o své postřehy a zážitky, tak se vám chci taky představit. Jmenuji se Lucie, třicet už mi bylo dávno a k padesátce je to blíž. Pracuju v právnické firmě. Pocházím z Prahy, ale miluju cestování, takže když jen můžu, odjíždím z města pryč.

O čem bude můj blog

To je také to, s čím se s vámi můžu podělit. Budu tady sdílet své zážitky z cestování a to především po té praktické stránce. Například, jak to chodí na letišti, na co se připravit před cestou, jak se na letiště dostat a tak dál.

Myslím, že to může někomu opravdu pomoci. Půjde především o mé osobní postřehy a rady. Každý má rád jiný šálek kávy, takže netvrdím, že to, co zde napíšu, bude vyhovovat všem. Ale doufám, že vám budu nápomocná alespoň v některých chvílích, kdy se budete připravovat na svou zahraniční cestu.

Jak to začalo a proč miluju Evropu

Už jsem řekla, že miluju cestování. Dřív jsem necestovala, respektive jen po Česku a do Rakouska, protože můj první manžel byl Rakušan. Aktivně jsem začala poznávat svět až v pozdějším věku. Dnes to mají lidi naopak a už zamlada se hodně vydávají do světa, a to je dobře.

Mně k cestování přivedla potřeba změnit prostředí. Začala jsem cítit, že se tady na mě všechno valí. Práce, smrt manžela a zhoršené zdraví, které jsem v té době řešila. Jednoho jsem si uvědomila, že na mě nic nepočká. Svět nečeká na to, až se konečně rozhoupu a začnu žít. Tak jsem dojela na letiště a nasedla do prvního letadla, které mi padlo do oka.  Předtím bych nikdy nic podobného neudělala, ale v daný moment se mi to zdálo jako nejlepší nápad.

A taky že byl! Přistála jsem ve Valencii, kde jsem prožila krásných pět dní plných horké čokolády s churros, čerstvých pomerančů a paelly. Dodnes se do Španělska hrozně ráda vracím. Místo, které vám otevře oči, vám zkrátka do srdce vroste do konce života.

Evropu mám ale ráda celou. Zbožňuju, jak je různorodá. V jedné zemi můžete okusit neuvěřitelně rozmanité chutě, přírodu i kulturu. Taky je tu vše pohromadě, takže se za pár hodin dostanete za druhý konec Evropy. V Itálii jsem letadlem dřív, než když jedu přes D1 z Prahy do Brna.

Cestujete také sami?

Musím se přiznat, že nejraději cestuju sama. Možná proto, že jsem hodně dlouho sama žila. Zvykla jsem si nejen na svůj komfort, ale i na plné rozhodování o svém volném čase. Kde se zastavím na kávu, jaké památky chci vidět, do kolika chci ráno vyspávat.

Když jsem se podruhé vdala, zpočátku jsme s manželem cestovali.New York, Řecko, Kanárské ostrovy a Thajsko. Ukázalo se ale, že Daniel (tak se můj muž jmenuje) má stejně nejraději Česko. Takže si vystačí u nás na chalupě na Orlíku. Kdežto já mám potřebu pořád poznávat něco nového.

Takže pořád cestuju převážně sama, i když ráda s sebou přiberu kamarádky nebo dceru Anetu. Ta po mě zdědila mou vášeň pro cestování, nebo spíš možná já to zdědila po ní. Hodně mě toho učí svým pohledem na svět, svou svobodomyslností a zároveň schopností pomáhat druhým a růst.  

Něco víc o mně

Na závěr bych měla dodat ještě pár slov o mé povaze. Jsem hodně precizní a organizační typ. Ráda mám všechno dopředu naplánované, vím, do čeho jdu a co chci zvládnout. Má dcera je pravý opak. Spontánní, ráda řeší věci až na místě a nechává se překvapit. Proto možná spolu až tak moc necestujeme. Za chvíli bychom se musely uškrtit.

Taky mám ráda své pohodlí. Ať už jde o náš domov, nebo o hotelový pokoj. Nejsem ten typ, který by vyrazil na čundr pod stan. Toho jsem si užila v pubertě a s dnešními možnostmi a podmínkami mi to už opravdu nechybí.

Těším se, že se tady budeme společně potkávat. Klidně mi napište, jaké jsou vaše zkušenosti a co byste doporučovali.

Začněte psát a stiskněte Enter pro vyhledávání

Shopping Cart